Lvu XIII.*) k slavnosti Jeho druhotin kněžských dne 23. pros. 1887.

Vznešená, svatá – jak ji chtěl mít Bůh –

na skále církev v moři věků stojí;

v ledové poly, v poušť i květný luh

pne žezlo svého s nebes původu,

dceř nebe jasná, matka národů!

Ač vlny k zmaru zášti ve příboji

jí ve tvář kalnou slinu metaly

a vražd i zádav v prsa hrom jí pral –

jí z vlastní krve laury zkvétaly,

co národ povstal, znova umíral,

nezlomná stojí, věčně jará, nová...

Daniel v jámě, archa Noemova!

„Na skály hrudi tebe vystavím!“

jak dávné „Staň se!“ ústy Tvůrce znělo,

kdy světu spásných dnů se jitro rdělo,

a zář se lila krajem mlhavým.

Ó šťastná skálo, Kristem vyvolená,

Šimone šťastný, který změnou jména

nebeské říše učiněn jsi tvrzí –

z rybáře světa vladařem se stal,

jak prostý kov, kdy změněn v zlato ryzí,

bys místo Krista krále královal!

Šly věky mimo, čela sklánějíce

před jasnou tvrzí, na níž Petr prvý!

jiní, jak Kristu, pravdě bili v líce,

a stápějíce břitké meče v krvi

vyhladit práhli ze živoucích davů

to dílo božské – jistým ruky vzmachem

vědouce smrtně zasáhnou-li – hlavu,

v zmar také údové že zajdou prachem.

Leč tu se objevil, Jenž plamy žhoucí

mládenců v peci odvál nad hlavami,

na jehož bedrách: „Věčný všemohoucí“...

a dechem jeho úst: „Hle, já jsem s vámi!“

tiší se bouře, úskok splývá v dým,

a choti Kristova, jak zlato z žáru,

vítězná, zhoubce vidouc v troskách zmaru,

dál spěla s čelem k nebi vzneseným.

A co jí dalo vítězství vždy nové;

to Pán v tom moři nepřehledném bolů,

to Innocenci, Lvové, Řehořové...

zasedše Petra svatém na prestolu.

Jak v moři věků, i dnes v době těla

i hmoty, na niž lichá zář jen plá,

by církvi vládnul, Prozřetelnost chtěla!

Lev, papež slavný – světlo ze světla!

Ba doba horší dávných ukrutností,

kde tajně Kyklop duch v své dílně kuje,

a boře sloupy lidské společnosti,

řád všechen ve tmy slepců zatracuje;

v té době nátisků – ó díky Pánu! –

muž jako Gedeon kdys v Israeli,

k vítězství církve vznesen na týn skvělý –

veleduch duchů, v řadě velikánů.

Ó což dnes jasně zas ta záře plane,

jíž temný škůdci chystali juž hrob:

papežství žije – zlobou ukované

jak druhdy Petr – slávy z dávných dob

dnes Lvem si znova aureolu nítí

a žezlem míru podmaňuje svět.

Jím v žilách světa nové proudí žití,

a vladaři, jak v dobách dávné slávy

v tom zářném slunci sklánějí své hlavy –

věk světovlády v Řím se vrací zpět!...

Jen jednou za věk nad obzoru lemem

zaplane lidstvu taký vzácný zjev,

jak chlouba církve – velký papež Lev,

ta spásy zářná hvězda nad Betlemem;

ta kniha, plná slavných velečinů,

v níž milionům dopřáno je číst,

v niž, jak ten život vzácným Hospodinu,

dnes k zdobě kmetství nový vetkán list:

by zaplesaly věrné církve děti,

v den kněžských druhotin, jež Otec světí.

Leč v ten den slávy – píseň peruť sklání,

chtíc jarým orlem ke slunci se vznést,

a v ruce skromná chví se ratolesť,

květ jarý bledne, uchystaný k skráni –

kdy pěvec zří, jak v milionů davu

zní vzletných hymnů píseň jásavá,

v slavnostní brány lepá palma pne se,

jih svého nebe Otci na oslavu

květ ohnivý i laur svůj podává,

a on – jen chudý lípy kvítek nese!

Však k pouti jaré vzmuž se, písni má!

Vždyť k Otci národů tvůj pozdrav letí,

jenž miluje nás, věrné Slávy děti

a Methodovu brať v nás objímá.

Leť, ať to dálné, širé kraje zví,

že jsi z té země boji zubožené,

Václavů, Janů... krví zavlažené,

jíž drahým dosud víry dědictví.

Ó přijmi, přijmi i ten skromný květ,

křesťanstva Otče, z českých krajů dálných,

květ díkův, úcty... dnes, kdy v davech valných

v zář: „Tu es Petrus!“ trůn tvůj zdobí svět;

slyš úcty hold, jejž čeleď Methodova

Ti k nohám klade ke dni velikému,

že Tebou spásy vzplála hvězda nová

slovanským krajům, církvi, světu všemu!