LVŮV SMUTEK.

V tisíci ohňů plane město celé,

řečištěm ulic teče černý dav,

nadšením svatým volá Spasitele:

„Buď vítán do starých zdí, šťasten, zdráv!“

Na vodách reflexy jak básně hoří.

Reflexy bílé, modré, červené, –

sonata barev v rozčileném moři.

A hymnus k nebi stoupá z plamene.

Ve vzduchu černá silhouetta leží.

Nad městem stojí orel dvouhlavý.

Zář mohutná plá nad pralesem věží

a odstín její je tak krvavý!...

V té živých výkřiků a slávy chvíli,

kdy nadšení se chvěje bez hrází,

opodál města v samotách lev bílý

se zamračen jak bouře prochází.

Zrak hněvu plný má a bolu plný.

A občas hrozným hlasem volá v dál,

ten hlas jak hřmění nesou vzduchu vlny

tam v město, nad nímž stojí orel král.

A jak řev jeho padne v jásot skvělý,

hned ohně slaběj' planou v davů rej

a vzduch jak v předtuše se zatetelí

a nad městem zář hoří krvavěj'.