LX Jsou dýky ostřejší Tvá tvrdá slova,

Jsou dýky ostřejší Tvá tvrdá slova,

květ otravný mi dává Tvoje ruka,

smrt bude měkčí, lék v svých loktech chová,

a milosrdná, uspí moje muka.

Tam ustele mi v tichu u hřbitova –

klid kolem svatý – pole, les a luka,

noc nejkrásnější, hvězdná, pohádková...

mé srdce ztiší, které steskem puká.

Mé oči zavře unavené žalem,

květ snese vlahou nocí s nebes luhů,

a nad mým ložem sklene smírnou duhu.

Spát budu klidně v tichu šerých palem,

a na mém rtu pak – ve snách vysloveno,

se bude ještě chvít Tvé drahé jméno.