LX. Když po práci hledám lože,

Když po práci hledám lože,

By mě posilnilo mdlého,

Prv se loučím s tebou Bože,

Pak s divenkou srdce mého.

A co ještě duše bloudí

V té myšlénce sladké – dvojí,

Na lože se sníček vloudí

A mě pojme v náruč svoji.

Aj tu ve snách vidím sebe

V lepotvárných panen kruhu –

Každá jako anděl z nebe,

Jako Víla z rájských luhů.

A jak zraků pootočím –

Kdož popíše divy nové?

V kole jich svou dívku zočím,

V roušce bílé, lilijové.

Svatební se vínek září

Na spanilé hlavě její;

A již s ní mě ku oltáři

Zpěvy družek provázejí.

Již tu se znamením kříže

Kněz v taláru zlatém stojí;

Již nás slovo svaté víže –

Již jsme svoji, věčně svoji! –

Však nastojte! spánek tichý

Jitrem prchá s mojich víček;

A já vidím, že jen lichý

Se mnou si pohrával sníček.

Předc pak čáka jemnou mocí

V nesmělé se zdvihá duši,

Ana v sladkém snu té noci

Dobu příští pravdy tuší.

A že lidem krásní snové

Přicházejí ode Boha,

Za ten sen k modlitbě nové

Má pokorně kleká noha.