LX. LUDOMILA.

Slyš mě úpravná ducha krásotinko!

Věčně jenž v bujné se kocháš mladosti,

Ráda jenž svatým plamenem se zhříváš

Lády schovanko!

Tys to, jenž rovnáš zpěvy srdcejmoucí

V usta básnické jako med ve strdi,

Pravdu jenž slunnou oděváš ve roušku

Krásy ve stíně.

V objetí vroucném se Citem kochánkem,

Panna úrodném počalas ve klíně

Můzy líbezné, a milosti plné

Grácie řecké.

Fofrujíc chládek zpocenému dílu,

Věnce ze kvítek ty vineš radosti,

Pouště kouzelné ty měníš ve ráje,

Oslado cnosti!

Půtku vítěznou mi dovol prohlásiť,

S Křivdoněm vedl co za dcéru Míroň;

Pak mi dej uzřeť, co ve temně Černouch

K pomstě vymýšlí. –

Aj co Míroň Obranovič

Krabí obočí své řasné,

Zasmušený sedí,

Hlavu hustovlasou

Rukou silnou podpíraje,

Dolů k zemi černě hledí?

A co Břeska drahá choti,

Z hloubky duše plným prsem zdýchá,

Zdýchající oko modré

Velká hořká slza kalí?

Slyš o lide s lidským srdcem,

Proč se hněvá Obranovič,

Černě dolů k zemi hlídá,

Slyš o lide s lidským srdcem,

Co hořká velká slza

V Břesky oku žaluje. –

Ludomila dcera drahá,

Ulapená, odvezená,

Lítým šelmou k mukám dlouhým

V tiché kruhy uzamčená.

Ach, co jarní jitro

Ludomila krásná byla,

Co paprsek slunce čistá byla,

Kam pohledla, jakby pohled rosa byla,

Všechno svadlé okřívalo,

Nové k radosti se rozvíjelo,

Jak by byla samou Ládou,

Jsoucí jen její schovankou;

Kam kročila, luka kvetly barevněji,

Ptáci líbezněji zpívali,

Lidstva Bohům milé kmeny

Oblažené plesaly. –

Ach milená Ludomila

Na Hrdově, pevném hradě,

Křivdoněm je mučená. –

Aj Světloni, Míromile!

Aj Svojane bratře smělý!

Co váháte pomstu nesti,

Pomstu krutou na Křivdoně?

Letí Světloň s Míromilem,

Letí Svojan bratr smělý,

Dýchaje v prsách vypuklých pomstu,

Pomstu krutou na Křivdoně;

Velký zástup, síla roznícená

Dychtí krev svou vycediti,

Vycediti za Ludmilu.

A za ními Obranovič

S Rovnoslavem uvážlivým

Opásaný mečem dlouhým.

Pancéřem a štítem čtvernásobným

Prsa brání před úrazem,

Moudrou hlavu přílbicí však

Nerozdvojnou ukrývaje. –

Táhnou tiší ku Hrdovu,

Jako mraky krupobitné

Sbírají se nad lesem. –

Oči jejich blesky sypou,

Hrozbou usta hřmějí strašnou,

Zem jejich dupotem trne.

Spatřiv Hrdov s chmůry vytápěti,

Zdechem dlouhým z duše plné

Bolesti své průchod čině,

Takto silným Obranovič,

Takto plným zahřměl hlasem:

Aj jen směle postupujte

Hrdinové právu zasvěcení!

Kvílí v domě zasmušeném,

Kvílí božná matka Břeska,

Matka božné Ludomily!

Ach má dcera Ludomila

Tam ve skřípcích temně stoná,

Ach snad v tuto chvíli skoná,

Skoná v hanbě umučená,

Umučená pro váhavosť naši.

Dřív než skončil Obranovič,

Prudkého bod’ Svojan hřebce,

Za mnou, kdož si nebe váží,

Z něhož pošla Ludomila,

Zvolal; zástup odhodlaný

Na smrť rekův slávonosnou,

Jako moře pobouřené

Na Hrdov za ním se valem hrnul.

Juž se hrad ve chmůře vidí,

Třikrát je zdí ocelovou,

Dvakrát zlatou obehnán,

Na zděch šklebějí se strašně

Lebky rekův pomořených,

Pod lebkami kruhy pnějí,

Přichystané tuho sevřeť

Světloňovu svatou přízeň,

A Myšleny světlé plémě;

Na zdích kati krvechtiví

V dálce lup si vyhlídají,

Okem dračím zčervenalým,

Svatokrádežné jich ruce

Jízlivě si šavle nabrušujou.

Toť jen ve žlutavém světle kalném

Možno zřeti zdaleka.

Jináč temno jalové a nezáživné

Kolem hradu rozestřeno,

Však to není temno přírozené,

Štít to čarovníka Zácloně,

Zástěra to čarodějné Chmůrany,

Jenž si k spolku se Křivdoněm

Nebi zdorně ruky dali.

V tomto temně nedopýrův

Zpotvořené plémě Noceny

Temným šustem motajíc se

Hlídá přístup v povětří;

Na zemi pak Plazoň na stráž

Hady sičné vystavuje,

Padouš ale vlky hladné

Stopu hlídať rozesílá.

Poznali hned vlci hladní

Svojana se blížícího,

Poznali a zradně zaštěkali,

Poznali hned hadi Míromila,

Poznali a zasičeli,

Zhlídli bolně nedopýři

Světloňovu šavli blesknou,

Zahlídli a zakvičeli;

Aj tu celý pobouřil se Hrdov,

Ztěkají se psi v řetězích,

Plným hrdlem katův řehtá

Slota srdcem ocelovým;

Chmůrana masť strojí Zácloňovi,

Jenž jej činí nedotklivým,

Ohni jenom nezabrání.

Pevný Zácloň k bráně letí,

Za ním Hrdoš, Plazoň, Padouš,

Hltoň, Klamoš, Prostan ošálený,

A za nimi kati draví,

Mimo šavle, střelby, kopí dlouhých,

Každý nese oka ze provazův,

Okovy a pouta těžké,

A ve věži prostřed hradu,

Pětkrát znovu zahraděné,

Za kusami a tisíci kopí

Křivdoň sebou zlostí hází,

Oči v žáru zakrucuje,

Nebi kleje, peklo zatracené

K obraně zve, až je divo k sluchu.

Zatím otroků prodajná síla

Mosty k bránám přitahuje;

Aj juž drnká kolo tažné,

Závora pod tíží vrzá;

Juž se propasť šklebí přede valem.

Aj tu Chrabroš z jedné strany,

Z druhé strany Směloň hbitý

Napřed skočí před Světloně,

Rohy mostu dostihnuvše

Silnou rukou zpátky mrsknou,

Že při pádu mostu tíže

Zahřměv trnul Hrdov celý;

Odpírají zaslepenci,

By nemohlo vojsko světla

Skočiť v bránu odevřenou.

Aj otroci, lidstva škvrny!

Zahřmí Chrabroš se Svojanem,

Hanba máchať do mrch vašich

Volné meče právohájné,

Darmo roztřískati lebky vaše,

V kterých mozku není;

V louži ve smradlavé

Tuto v hloubce před valemi

Máte psovské duše vyplíť.

Než domluvil, tovaryši

Každý bera po desíti,

Ve hloub temnou metali

Křivdoňovy otroky pištící,

Úhrnkem třas jiné honil

Nazpět, blíže, blíže Křivdoňovi;

Juž zeď druhá ocelová

Chrabrošem je dobyta.

Na třetí juž Směloň skočiv

Krutě katy utiskuje,

Cestu klestí Svojanovi,

Za Svojanem všemu vojsku světla;

A na čtvrtém valu zlatém

Hrdoš stoje strašně hledí

Na útěk sluh poplašených,

Zuby skřípá, pěstě tíská,

Z očí se mu dračích jiskří,

Stůjte, kážu, holomkové!

Sic vás hněv můj schvátí;

Zač vás platím, zač vás krmím

Nízká sloto špatnorodá;

Zarážejí slova kruté

K nevolnictví hlůzu zařeknutou;

Prostan slyše hrozbu hrdou,

Zoufale se ku záhubě

Hrne v svaté vojsko světla,

Vrazí na Světloně reka;

Aj co sloužíš zhoubci svému,

Křivdoňovi na Hrdově?

Aj co nečteš v srdci čilém,

Co jest nebe a co peklo?

Takto mluvě Světloň, Prostanovi

Srdce, mysel obrací.

Odpusť nevědomky bloudícímu,

Zdychnuv Prostan vzdal se Světloňovi,

Světloň vzdal ho v řady Rovnoslava,

Který jak túr rozdrážděný

Úhrnkem se rozjev na Hrdoše,

Udeřil v něj kopím sáhodlouhým,

Uhnuv Hrdoš, co možnou krutostí

Udeřil po hlavě Rovnoslava,

Až přerazil šavli pádnou,

Až rozkřesav jisker mnoho

Přílbici rozpoltil pevně kutou,

Však na hlavě neuškodil

Rovnoslavu, jenž se schopiv

Za opasem bůvolovým

Kladivo uchytnul hbitě,

Dobrý kámen těžké,

Mrštnou rukou svalovitou

Praštil po Hrdoši, trefil,

Pancéř prohnul, prsa stisknul,

Ve závrati Hrdoš padne,

Zarachotě zbraní kovnou,

Zčernalou krev vychrchlává,

Však přec nevychrchlal duši černou;

„Tu máš,“ Rovnoslav zakřikna

V mrchy kop’ ho husto poházené,

Ve zápalu rozhojněném,

Dál letí jak víchr lítý,

Tam kde Míromil a Ludkaz rvou se.

Míromil juž klesá pod Ludkaze

Rozhouranou palicí,

An zachytnuv Rovnoslav doskočný

Ruku napřaženou Ludkazovu,

Levou mocně chrtán škrtí,

Až vypláznuv Ludkaz jazyk,

Jako charpa tváře modří,

Mrzká sebou jak červ podrtěný;

V tom bod’ Míromil mu dýku

Do slabiny levé nezakryté,

Až pod paží ven vyčouhla,

Proud se krve z rány valí,

Jako příval s vrchů příkrých

Ve průtrži mračen černých,

Mrští o zem Rovnoslav ním,

Kop’ ho v mrchy husto poházené.

Ve zápalu trojnásobném

Dále letí s Míromilem,

Jak dva orli s výšky modrojasné

Bystrým okem vyhledavše

Nenadálou kořisť dole,

Padnou na ni v okamžení;

Tam kde boj je najlítější,

Na posledním valu zlatém,

Tam se vrhnou rozjitřeni,

A za patou za rekovskou

Horkým proudem krev se lije,

A Morana chladnoruká

Za nimi shrabuje živobytí,

Jako rolník ve úrodném letě

Stébla obilné ve snopy váže,

A z Morany chladné ruky

Neklam doprovádí do temnosti

K Sudičkám a Radamáši.

Jako blesky v lesy černé

Takto ti dva hrdinové

Třískají do katův Křivdoňových;

Horem pádem prosté houfy

Uklouznuvše srážejí se

S valů zlatých do příkopů.

Aj i tamo Chrabroš se potácí,

Směloň ve pochopu nebezpečném

Trmácí se na mydlené půdě zlaté,

Chtivoš Soběnovič, šedá šelma,

Se Hltoněm synem držkovatým

Rekům nohy podrážejí,

Rudy zlaté z praku metajíce;

Stáloš letí hřmotně křiče,

Až po celém hradě, po Hrdově,

Hlas se božný rozelíhal:

Stůjte, stůjte v zmužilosti!

Aj Chrabroši, hájiteli světla,

Aj Směloni netrať sebe! –

A stál Chrabroš, a stál Směloň,

Neb tu chvíli Míroň Obranovič

V starých oudech rozžav plamen,

Rozžav plamen bujarosti,

Na Chtivoše si zaměřiv,

Udeřil ho mlatem ne nadarmo;

Než že Chtivoš se Hltoněm

Pocítivše ruku božné síly,

Zatrnuli ve vnitřnostech,

Zatrnuvše pomátli se,

Pomátnuvše sebe jako srnci

Nastřelení, poplašení

Ze Hrdova po sedm dní, nocí

Utíkali, palovali bez oddechu,

Až ve stáně Černouchově

Unavení odpočali. –

Však na hradě, na Hrdově,

Váleno těch sedm dní a nocí,

Váleno nadarmo,

A nadarmo krev se lila,

Nikamo až dosaváde,

Ni vhod nebi ni vhod peklu

Vítěztví se neklonilo,

Sedmkráte den a noc se

Přemahaly, převalily,

Sedmkrát se země otočila,

Sedmkrát se nebe přeměnilo,

A Světloň se se Zácloněm

Potýkají bez ustání,

Jeden chce druhého podrtiti,

Podrtiti nepostačí,

Meče své juž polámali,

Kopí své juž roztříštili,

Pancéře své rozmačkali,

Štíty své juž odhodili,

Jeden padne, druhý na něj,

Ten zas vstane, ten zas za ním,

Z obouch krev a pot se lije,

Však přec síla neuchází;

Užasnuti nad tím bojem,

Nad chrabrostí nevídanou,

Nad krutostí nezkušenou,

Stojejí po jedné kati,

Tiše kati Křivdoňovi,

Po druhé stojejí reci,

Tiše reci Míroňovi,

Děs jim oudy zdřevěnil,

Stáli, stáli nehnouce se,

Až jim v oči rozšeřené

Nevídaná záře bleskla;

Aj tu jedni hlasem plesným,

Druzí řvali hlasem ďasným,

Až zazněly hory, doly. –

Znamenejte mladí, staří,

Odkud zář neobyčejná,

A proč z jedné hlasy plesné,

Z druhé řvaly hlasy ďasné,

Až zazněly hory, doly;

Osmou noc juž před úsvitem,

Ještě Světloň se Zácloněm

Zápasili jako lev a tygr

Podle síly a dle zuřivosti,

Semo tamo tahali se,

Tu a jinde tískali se,

Nepodal se ten ni onen.

Aj potajmo přiletěla,

Přiletěla na zlé sani

Nevídaná čarodějna,

Pekelnice Chmurana,

Šeptla v ucho Zácloňovi,

Šeptnouc v srdci Zácloňově

Najlítější ztěk zbudila,

Tak že jedem záhubnějším

Slintal, než má zteklosť sama,

Nadýmal se jako moře,

Když ho sedm vichřic zpění,

A v tom sepnul na Světloně

Jako had se velikánský,

Když rok celý hladem mořen

S palmy skřivené tou tíží

Vrhne jako blesk se na lva

Zdorným krokem kol jdoucího,

Na pustině na Libické; –

Pětkrát kolem otočí se

Po žlutavém těle krásném,

Žebry, kosti chřestem láme,

Zuby ostrostí a jedem zhoubné

Zatne v lebku a nespustí,

Lev se vine, hází, kroutí,

A řve řváním žalostivým,

Až ve bázni, v utrnutí

Zvěř umírá pomatená,

A poušť celá otřásá se.

Tak se sepnul na Světloně

Zácloň Chmuranou pobídnut,

Válčil pětkrát větší sílou,

Nežli jak boj z prvu začal,

Ve polou Světloně objímaje

Prsa stískal, dech svůj tajil,

Ve oblíčej jedem prskal,

Tak že smysly u Světloně

Počínaly juž míjeti,

Sluch pominul, cit otupěl,

V oku ještě vázla duše,

Ač si bělmem vyvaleným.

Sbírá sílu po všech oudech

Ještě jednou Světloň, chtě se

Vyrvať z drápů Zácloňových;

Však by pěsti ze železa,

By měl rámě ocelové Zácloň

A i mrštnosť Černouchovu,

Nemohlby krutěj válčiť;

Tisknul, tisknul, až juž v těle

Světloňově zoužilo se duši,

Ven vysíhá okem velkým,

Aj toť plamen nevídaný,

Nepocítěn nížině po zemské,

Nad proud zlata rozhřátého

Sálal oheň z ust Světloně,

Hlava celá v žáru plála,

Toť ta zář neobyčejná byla;

Teskno bylo Zácloňovi,

Býť tak blízký ku zápalu,

Ku zápalu nebeskému,

Umdléval se rozhřívaje,

Juž upouštěl od zlé půtky,

Však juž pozdě teď upouštěl,

Chyt’ se z venku, a ve vnitřku

Zedmulo se zpolíkané

A pohřbené lidstva světlo,

Spojilo se se Světloněm;

Aj tu zmožen Zácloň dlivý

Jako škvarek k zemi padl,

Juž jej Světloň uvolněný,

V něhož zpátky duše couvla,

Rozšlapati pevnou nohou smýšlí,

Však jej kati křikem děsným

Odtrhnuvše ve úprku

Utíkají bez ohledu

Až do stínu Černouchova,

A za nimi zmatek strašný

Strh’ se celém na Hrdově,

Po Křivdoni též se Černouch shání,

Po Křivdoni svém schovanci,

Pryč ho nese v černém voze

A ve voze nevídaném,

Sírkovým jen smradem

Odlet divý z hradu zjevil. –

Zavýskalo vojsko světla:

Aj tu Míroň Obranovič,

Aj tu Svojan s Míromilem

Závory u sklepů polámavše,

Vězňům svatým pouta rozkrouživše

Ven vyvedou Ludomilu

Zemdlenou a co stín bledou. –

Uzřevši ji vojsko světla,

Padá na tvář v pobožnosti,

Najvřelejší v tiché duši oběť

Bohům svatým zapalujou. –