LX. NALÉHAVÁ STÁTNÍ NEZBYTNOST

Byť statisíce poplatníků lálo –

já tvrdím: máme ministerstev málo.

Je třeba úřadu tu – věční bozi,

když pomyslí se, co z té nedby hrozí

a co vše už se mohlo přihoditi!

Je třeba úřadu, kde nutno bdíti,

by úterek šel za pondělkem vždycky

a po něm středa přišla methodicky,

pak ovšem čtvrtek následoval po ní,

jejž potom arci pátek vždycky honí,

pak pozor na sobotu, na neděli,

by obě na svá místa řádně spěly –

což část je prvá v celé kompetenci.

Část druhá? Prosím. Kdyby po červenci

hned leden skočil? Kdyby místo máje

listopad vtrhl v žírné naše kraje?

Pomysl hrůzný! Slovem: na měsíce

též nutno pozor dát a snad i více

než na dny. Aby byly ochráněny

příroda, člověk potrhlé té změny.

Sic nestaly se doposud v tom chyby,

leč, panečkové, řekněm: kdyby, kdyby...

A když i svět si netečnosti zvyká,

pak musí bdíti naše republika!

Tož úřad na to, dobře vybavený.

V čele mu stojí jeden představený

v hodnosti druhé třídy; z koalice

pět místopředsedů – nic prosím více –

v hodnosti třídy třetí vybere se;

a zásada jak koaliční nese

i síly další se dle klíče volí.

Pak palác najít, nesmí býti holý

leč zařízen – vždyť zásada už je tu,

že nutno ve všem imponovat světu.

Aut – přirozeně – šest má k disposici,

předseda jedno, pět pak zástupníci.

Je zřejmo: má-li jít ta práce čerstvo,

je nejlíp zřídit nové ministerstvo

„kontroly časů“. Stát náš ať v tom začne

a zbaví svět té nejistoty mračné,

než dostaví se strašné nesnáze.

Což slavné Pětce dávám k úvaze.