LX. Ten věrný zrak, ten věrný zrak

Ten věrný zrak, ten věrný zrak

a na věky se zatměl!

Nám hlídal sen a prvý krok,

v tvém bolu slz jej kalil tok

a pátravě tě vítal z cest,

kde tolik prachu, kalu jest

a kámen na krev raní,

a v úsměvu plál vděkem,

kdy ruku ti kdo podal, –

mně zhasnul v chvíli ranní,

kdy nebe bylo plno hvězd.

Buď pevný muž a světem už

jdi pevnou nohou rázně:

proč v slzách růže v odkvětě

i v zraku žen a dítěte

i ve hvězd chvějném promyce,

proč, ples kdy nemá hranice,

či tísní hruď ti zmatky,

jak život srdce hlodal, –

i v očích smrti lékem

proč hledáš oči matky,

zrak věrný v lásce světice?