LX. Zem se koupá v ohni západu,

Zem se koupá v ohni západu,

žhavá záře nad ní kolem vzplála,

jakby ze slunečných pokladů

velká dlaň vše zlato rozsypala.

Je to jas a sláva vítězná,

až v tom lesku oči přecházejí,

barev stupnice to bezmezná,

která se tu mísí, plete v reji.

Roztržených mračen průlinou

zlaté šípy, terče nachu svítí,

růží kaskady se vyřinou,

temný požár v páře lučin nítí.

Čím jest tato světla orgie,

v níž se halí země před usnutím,

rajských niv ty zlaté lilie

zavěšené nebes nad klenutím?

Mystická to lázeň světla jest?

I les tmavý ohnivé má sloupy.

Je to siré země rudý křest,

dřív než tmavá Noc na trůn svůj vstoupí?

Či snad jsou ty zlaté plameny,

onen jas, hra barev, lesk a záře,

pro zrak lidský odlesk ztlumený,

pouhá předzvěst věčné boží tváře?

Aby člověk v stínech večera

cítil, jak ta světlá roste řeka,

jaký triumf, jaká nádhera,

co naň světla v rajské slávě čeká?

Aby oslněný jasem zrak

na lesk boží tváře zvykal sobě?

Možná! – Ale proč dřív Smrti mrak,

a noc dlouhá a tma věčná v hrobě?