LXII. (HYMNA ANDĚLŮ, NESOUCÍCH DUŠI LAZAROVU DO LŮNA ABRAHAMOVA.)

– – Hossana bolu!

Květ z puklých srdce ran, ovívaný lkáním,

v běd nivách rosený ručejí slz tichou,

květ touhou uvadlý na úhorech lásky

k dnu žní, buď žehnán!

On v chvíli tajemné, ve hvězd bílých svitu

v noc chladnou zaplane nad bohatstvím srdcí

jak zlatý klíč a v tmách otvírá si na vděk

soucitu poklad.

Však z ruky padá-li nad skalnými srdci

– běd stonům kdys ni vzdechy nedá skála v odvět –

snů tichá sestra Smrt rozmachem jej kosy

podetne v letu.

Pád anděl podchytí s pocely mu retů,

jež hymnou jásanou k chválám Tvůrce zmlknou,

a na hruď Bohu dá; ač svadlý, v Jeho srdce

zapouští kořen!

Květ bolesti ssaje rosnou lásku v Slunci

a v nově zakvete od úžasu blaha,

by palmou voněl sad věčných studní v Elim.

Hosanna bolu!

Bol – souzvuků jest hlas v Alleluja plesu,

tÓn dolu hluboký do étherných chvění.

Jdou na zem andělé, orosit harf struny

perlami slzí.

Buď bolest žehnána! I v mlhách měnou jasu

zrá víno jeseně, hrozen sladce botná;

z mlh na dni bez mrazu k vinobraní svítá

tušení písní!