LXII. (LAZAR U DVEŘÍ BOHATCOVÝCH.)

Já Lazar bezvládný tu žebrám v pláči.

Vy, kteří zdraví, šťastní mimo jdete,

kdo nade mnou se s láskou ustrnete,

zda soucit váš mě potěšiti ráčí?

Zde v domě kvasí pijani a žráči,

až víno řeč a mozek už jim plete.

Co s hnusem v podstolí jich sluha smete,

mně vyvrhnou. Však kolem psi hned skáčí.

K té špíně zkyslých pomejí a kostem

jich smečka s povykem se hladně řítí.

Jich u hodů já hladovým jsem hostem.

Ožvanou kůrku zdvihnu na posledy,

co v slunci psi se válejíce sytí,

mně k bolesti mých nohou lížou vředy.

Jak Job zde hniji na hnoji a špíně,

v psích výmětech a v plísně stuchlém puchu,

co z večera dům bohatcův pln ruchu

a třpytem lamp se vzdušné jasní síně.

Krev hostům v skráních buchá po ohnivém víně,

ston starce zaleklý jim nedovane k sluchu.

Kdo ze sluh slyší-li, nic nedí na odtuchu.

Červ ušláplý ať dál se v hrubé hrabe hlíně.

Psu prašivému „bratře“ s láskou říkám,

an boláky mi líže na opuchlých nohou,

a „sestro!“ bolesti, kdy slamou bez úlev se smýkám.

Řka „ženo!“ v tmách se mazlím s věrnou nenávistí,

co lože se mnou sdílí družně po noc mnohou

a místo lásky slov zášť hořká z úst jí svistí.

Mé slzy žhavou sírou Bohu k nohám kanou,

mé Ikání přerve duchů plesné hossianah:

Proč zmrskal jsi mě, Pane, metlou svého hněvu,

až obnažil jsi kosti v rozjitřených ranách?

Proč otázkami pálíš duši umrskanou,

leč odpověď jí odepíráš na úlevu?

Mé lkání rovno skotu hladového řevu,

když po úhoru sprahlém píce hledá,

ni travky nenajde, ni zrna suchou plevu,

a v týle střeček bodavý mu sedá.

Ba hůře mně, než tupé zvěří hladné.

Ta trpí bez otázek, pod jhem v práci chřadne,

a na mrviště klidně, klidně padne.

Já Lazar ubohý vždy otázku jen slyším onu.

„Proč? proč?“ v mém trpkém ozývá se stonu

a tíhou „Proč?“ se zalknu ve svém skonu.

Den slunný, sabbath. Městem šumné davy proudí,

mně na závistný odiv zjevně radost nosí.

Mdlé oči moje po jasných jim tvářích bloudí,

je o soucitný pohled prosí.

Jde mimo Elifaz: „Zda z prachu země bída pučí?

Snad za tvé viny Bůh tě hořem mučí.“

Jde Baldad přísný: „Vše se po zákonu děje!

Hyň morním dchnutím právem bez naděje.“

Ctný Zofar dí: „K žním znojem léta schnou i hluché klasy.

Zla bez viny-li v hoři plesnivějí vlasy,

den smrti zjeví. Zráš mu na pospasy.“

Jde kolem ta, jež druhdy rodila mé děti.

Teď přes práh vyvrhla mě, hnusné smetí:

„Zhyň, dnům svým zlořeče! Zhyň, nám jsi na prokletí!“

Dí kněz: „Znal's od Boha brát dobré? Trp teď v trudu,

když rukou zkoušející dotknul se tvých údů!“

„Spár Belzebubův uvrhnul tě na hnijící slámu!“

Ptal farizej se: „Desátek-li dáváš almužny své chrámu?“

Jen Almah, tiché dítě sousedovo,

když mrtvolně tu ohavné mé tělo leží

a pusto kolem, večer po ulici běží.

Zrak vlídný vstříc mi svitne ostýchavě.

Ó požehnáno buď rtů čistých milé slovo!

„Bůh pozdrav,“ dítě útěchou mi šeptne lkavě,

kus chleba podá mi a v střepu vody svěží.

Jdou, mávajíce stromů ratolestí,

vstříc kladou roucha v prachu po ulici.

On jede v davu, vzpřímen na oslici.

Z té slávy plesné čekám, čekám štěstí!

l spínám ruce: „Hle, mou nad bolestí

se smiluj, synu Davidův!“ V před hřmící

mne průvod přehluší a jeho líci

mně větvovím tu kryjí steré pěsti.

Teď duše má se v hořkém pláči rouhá:

l Bůh jde mimo bídu bez soucitu,

v sluch marně volá nadějná mu touha?

Jenž usmívá se v stínu vonných palem,

když Hossianah bouří ku blankytu,

tam neskloní se, kde mře Lazar žalem?

Noc nad městem i oblohou.

Mně stanul v tmách kdos u nohou.

Rci, kdo jsi, kdo? – „Syn člověka.“

Což hoře mé tě neleká?

„Toť účast lidstva odvěká.“

Kdy vykoupení dočeká

se duše moje ubohá?

„Ne dnes, ne zde. Až u Boha.“

Proč ve dne jsi se neschýlil,

an po Tobě jsem zakvílil,

kdy hluk mou touhu omýlil?

„Kde's v tmách ty sám, bych popílil.

Bůh člověku se zjevuje,

kde sám a sám a běduje.

Bůh těchou mluví k člověku,

Bůh sám kdy trpí v úleku...“

Já slyšel dnes jen Hossanah!

A „ukřižuj!“ zní po stranách.

Dav mával v plesu palmami.

„Já pěsti viděl za klamy.

Ach, Lazar stená rouhavě,

co vzdech já tlumím v oslavě...

Já v prachu, Boha neviděl!

Jen palmy, jásot záviděl,

svých boláků se postyděl...

Cos hrůzou větší od studu:

Smrt hrozí, děsí k obludu!

Ač v hoři, bídě hnojím se,

proč Lazar smrti bojím se?

„Ví plavec odtud přes moře,

co čeká v dálném obzoře?

Dbáš, co ti vyrve skonu klam,

a nevíš, co ti kyne tam.

A jestli tento život klad,

den budoucí jest zápor vad.

Den teď-li blaha záporem,

noc potom – s jitřním obzorem!“

Zde boláky mi drásá pes.

Kdo líbat je tam bude kdes?

Tu umlknu Neb div od divu!

V kých citů tonu přílivu?

On pokleká a hnisavé

mně líbá vředy bolavé.

Lkám, prosím: Já jsem hrobů hnůj,

Ó Pane, jen se nesnižuj!

„Bůh těšiti se hotuje,

což bídný sám mne stěžuje.

Tak nezbývá než útěcha,

co smrt s ní potom přispěchá.“

Děl, poželel a poplakal

A já mu smutně potakal.

Já Lazar líbám Ježíše.

Tu duši mír nám prodýše

a v koutu schodů plesnivém,

jak paprskovým předivem

v jas nítí tma se kolem nás;

já v touhách objal jeho pás.

K dni odtud jde. Jest bílý mráz.

Kdy hodinky mé padne ráz?