LXII. Prší, prší, prší tři dny celé,

Prší, prší, prší tři dny celé,

zaklet jsem tu horské na samotě;

divnou sychravost mám v těle,

cítím, živlům dán jsem v plen i hmotě.

A déšť téci neustává

s víček nebes mlhavých,

lesů, lučin květná sláva

ztápí se v těch ručejích.

U okna již stojím třetí den,

zasmušen.

Slzy nebes! – Za jaké as viny

stékáte ve siré země klín?

Perlami jste v chvějné pavučiny,

drahokamy v žluté klasy třtin;

ale blátem v bludné koleje

nevystihlých, tajných, lidských drah;

padejte jen šumné krůpěje,

spláchněte a zroste každý prach!

Slzí našich sestry! Náhle cítím,

deštné perly, s vámi příbuznost,

v matnou dlaň váš chvějný opál chytím,

padejte, vás nikdy není dost!

Smyjte bludy, schlaďte vášní žáry,

rozlijte se rosou v naši poušť,

tavte v bystřeň ňader suchopáry,

svaté perly, houšť!

Patřím ve váš kmit a vír a sten –

povznešen!