LXII. (SMRT KMOTRA VYPRAVUJE NÁM, O LAZAROVI NÁM – –)

Už bylo k ránu. V bohatcově dusném večeřadle

já fraškám spitých kumpánů se v koutě smála.

Jdu dolů, pod výklenkem schodů schladle

bych u muk Lazarových stála.

V sloup oči zvráceny, hruď vpadlá trhavě se zvedá.

„Pojď odtud se mnou!“ povážně mu šeptám v uši.

Dlaň třesavá hned berličku si hledá, –

v mých rukou vydechnul svou duši.

A kde se vzali, tu se vzali andělové bílí.

Já v prostotě své rouhavým přec nejsem smíškem,

leč s pravdou před Boha! – v tu myslím chvíli:

„Nu, jdete po funuse s křížkem.

Přec nejste z bohatcova z pohřebního ze bratrstva!

Kdo v bídě mře, nač drahým pohřebem by pýchal?

Zde na příkrov mu stačí hnoje vrstva, –

kde chodili jste, dokud dýchal?

Jdu s duší na soud Hospodinův. Tu hle křižovatky.

„Tož, kam tě, hříšná? Do nebíčka, do peklíčka?

... Bůh bude milostiv, vždyť z lůna matky

ty trpěla jsi od malička.“

Věk chodím světem po živnosti báby žehnávačky,

kde mohu, pomohu, a klidím nevděk věčně.

Dnes – dušička se k soudu belhá plačky,

mně, nastojte, dlaň tisknouc vděčně.

Mám ženské srdce v hrudi; ač jsem stará bába letná,

co marný svět ji v bázni výčitkami hluší,

ač nedám na lichoty, slova květná,

to dojalo mě, na mou duši!

Ni rodná matka, k duši hledím s láskou překvapeně:

To že jest Lazar, co jej za ruku zde vedu?

Co boláky mu drásalo psí štěně,

teď k Bohu chvátá na koledu?

Vždyť mladne toužnou nadějí, ctné království by dědil,

– ni král zde v blahosti tam roven husopasu!

Mlh mrákoty Vám úsměv jeho ředil,

že vzhůru jdeme v slunném jasu.

Mně tiskne dlaň – a já? Já vděčna za vděku mu hnutí.

By Smrt přec prokázala dobrodiní kdysi,

řku: „Láska Tvoje k odvděku mě nutí –“

on v tom již na hrdle mi visí.

Tu v teplém dojetí jak spláchlá roztaji Vám svíčka.

l stírám rubáče si vetchými již lemy

nos svědící i mžikající víčka:

„Jdi, za odvděk Tě vracím zemi!“

Kéž kosa zrcadlem, bych stud a něhu svou v ní shlédla...

Ctnost vdovy poctivé i staroba mě střeží,

svět krása má v zlou žádost neuvedla,

však Lazar u nohou mi leží!

Mne roztklivěl ten dík... Tep jarní mízy v žilách buší,

a v očích slastnou závratí se chvějí mžitky,

dlaň kladu k srdci: lepšího cos tuší,

než hořkých slz a krve pitky.

Však vymotá mě z bludu hned (i mně co na údivy,

v slz rejstřík literou to zlacenou si píši),

an Lazar lká: „Zpět nechci za svět živý,

nech, zlatá kmotra, v své mě říši!“

Vděk – nevděk? Z toho hloupnu... Podá-li se citlivosti

kdys bába, trpce doptá se i v přízni klamu...

... Já andělů ho vzdala úslužnosti,

ej nésti v lůno Abrahamu.

Teď po tklivosti měkké za hrubostí se mi stýská.

l medu přejíš se. Ej, kata:

v ráj daleko, leč k peklu dráha blízká!

Proč bohatci bych nezatloukla na dubová vrata?

Než, nepovím Vám dále. Mně i lačné dosud na nic,

– hlav Vašich poctivých by bylo odprositi –

kdy duši z rozklaných mu beru sanic,

co slyšet bylo a co zříti!

Mám vděk však Lazarův? Jsem ráda. Mním, mně není k haně,

kdy nejdu zbůhdarma ni za tou smutnou prací.

Viz: Vše vhod dobro! Věz, jen v bláznů straně

Smrt kmotra zlou má reputaci.