LXII Ta neděle krásná mě zmučila,

Ta neděle krásná mě zmučila,

že pláču zas, kudy chodím,

tys byla tak strašlivě spanilá,

svět podoben plachetním lodím,

jeli jsme jakoby v krásnou dál

po mořské zelené pláni,

já se však pohlédnout na tě bál,

jak sluha na svou paní.

Ty žhnulas jak réva zrající

a hrozny voněla jsi,

mne touha drásala štkající,

když hladilas mi vlasy,

mě drásal stud, že jako zločinec

jsem tebou trestán tak strašně,

a z básně, ze snu nakonec

že zbyly mi jen vášně.

Ach, nesměti tě již obejmout,

když vedle mne dýšeš letem,

nesměti nikdy již s tebou plout

tím druhým, tajemným světem

a věděti, že mě opouštíš

zlákána krve snem novým, –

to hoře, ta muka se nedovíš,

a nikdy jich nevypovím.