LXIII. Lípa.

Stojí lípa v šírém poli,

Pevně v půdu vkořeněná,

Že nižádný příval proudu,

Ni ztěk vichřice bouřivé,

By ze všech sousedních hor se hrnul,

Nevyvrátí, neshýbne ji;

Tělo přímé má i nevyzáblé,

Ač si lezou houfy po něm

Broučků malých, a za kůrou

Potvorné se plémě hnízdí;

Šíro tělnaté haluze

A husté rozkládá větve;

Ač větvička někde suchá,

Pošlá nepříznivým časem,

Nebo nalomená drzým

Kazisvěta zalíbením;

Zdravý strom jest a nádějný,

Že vyplní, což kázáno

Jest osudem celkovládným,

Od té chvíle, jak semínko

Padlo v půdu zrůstodárnou.

Každá větev zas má žilek

Souměrně se rozbíhavých

Mnoztví bujné okovábné.

A na koncích nesčíselný

Listův počet zelená se,

Světlochtivých, rosovodných;

Na kloničkách za listami

Hnízda chytře vystavené,

Ptactva osadou mnohého,

Všelikého péří, kroje,

A štěbotu rozlíčného. –

Uhnízděni jsouce v stínu

Jedné a té samé lípy,

Zdali žijou ve svornosti

Jedno hnízdo s druhým hnízdem?

Smutno jest se přiznať,

Že nežijou ve svornosti

Jedno hnízdo s druhým hnízdem. –

Ach nedávno v kruté půtce

Rozpoltěno ve tří hnízdo,

A to hnízdo statných plemen

Spadlo k zemi utraceno,

Až zalkala otřesouc se

Šumem kvilným lípa svatá. –

Však nestačí smělosť, síla,

Ano srdce odporuje,

Vypověděť bez okolku,

Jak lipovců neshodnutí

Posloužilo nepřátelům,

Nepřátelům člověčenstva.