LXIII. Po letech zas dotýká se noha,

Po letech zas dotýká se noha,

země česká, drahé Tvojí půdy,

víc než jinde cítím dech tu Boha,

víc než jinde cítím, jak jsem chudý.

Z pouti svojí co ti, Matko, nesu,

škeblí lesklých pár svém na oděvu,

v hrsti kytku uvadlého vřesu,

na rtech kytku pochmurného zpěvu.

Drahá půdo, krví prosáknutá,

líbám prach Tvůj, dojat v duše hloubi,

hlíno suchá, spráhlá, bledě žlutá,

kde v prach dědů země prach se snoubí;

váhám skoro míchat hlínu v Tebe,

již jsem přines’ z hrobu Spasitele,

jeho bol Tě ustavičně střebe,

jeho stesk zřím stále na Tvém čele!

Noc on jednu ve svém Gethsemane

prožil v muce – Ty jich statisíce,

krev Tvá věčně po Tvé tváři kane,

a ten kalich plný víc a více!

Zdá se mi, že rouháním by bylo,

bol Tvůj měřit, neb on konce nemá.

Kdy se skončí Tvoje smírčí dílo,

anděl kdy zašumí perutěma?

A tak jako potrestané dítě

hlínu svatou k srdci tisknu v studu,

políbím Tě – odkradu se hbitě,

ale s Tebou věčně plakat budu.