LXIII. POHÁDKA

Byl jednou jeden otec,

muž dbalý pravdy, cti,

však také všudy těšil

se vzorné pověsti.

Byl přesný ve svých účtech,

rád v chvílích prázdně čet

a neznal, co je nuda,

a šantan, kabaret.

Měl dceru hodnou sebe,

to dítě jediné,

jí toužil vzdělání dát

pro život povinné.

On školu doplňoval

jí zkušeností svou,

že žití není hračkou

a prázdnou zábavou,

že zodpovědnost leží

na každém ze všech nás

i k národu i lidstvu,

a svědomí že hlas

má býti rádcem, soudcem

při každém počinu,

a křivdí-li ti někdo,

ty hledej příčinu

jen v sobě samém předem.

A nesuď nikoho,

nás přísná sudba svede

do cíle jednoho.–

A dcerku záhy krášlil

ženskosti ladný vděk,

kam vstoupla, jak by padl

ze slunce paprsek.

Vždy veselá, vždy zdravá,

bez lži a nevinná,

jak v básni Heineově

ta milá květina.

A přišla chvíle její,

kdy měla opustit

dům rodný, otce svého,

za hlasem srdce jít.

Tu otec její schystal

– a zas dle sklonů svých –

jí výbavu, v ní předně

skříň plnou milých knih.

Odkazy velkých duchů

myšlenky nejčistší,

zábavu nejkrásnější,

průvodce nejjistší

pro neznámou pouť žitím –

Leč vidím čtenáře,

jak rozhorleně hledí

mi náhle do tváře

a bouří: jaká hloupost!

vždyť tohle přespříliš!

Blb otec, dcera loutka,

je čas s tím přestat již!

I v pohádkách jsou meze,

to má přec autor znát

a našinec se nedá

tak okašparovat!

Sklo, piano a stříbro,

nábytek, prádlo snad –

jen blázen bude dceři

skříň lejster kupovat!

Já vidím, že můj čtenář,

jak vždycky, pravdu má –

je chybou, když se autor

až v konci zadumá!

Měl promyslet vše předem

a maje poznatky,

nebyl by napsal hloupost,

byť formou pohádky.