LXIII. Přirozená veské děvy krása

Přirozená veské děvy krása

Okouzlila kníže Oldřicha,

Tak že hluboce rek zavzdychá,

A milostí chví se a otřásá.

Božena jest srdce jeho spása;

I hned mění se tu v ženicha –

S nevěstou ku Praze pospíchá,

Za choť svou a kněžnu ji prohlásá.

Provázenou od bratrů a sester,

Od otce a matky blažené,

Po cestě lid vítá českou Ester.

A tak dívka z vísky ztracené

Pro svou zpanilost a krásu něžnou

Vévodkyní stává se a kněžnou.