LXIV. HROBOVĚ SE OTEVÍRALI...

Den černá na tmu hrobů. Na kůlu Syn mroucí.

Skráň kleslá, oči v sloup, v krev tělo rozedráno.

Křeč napjala údy, ustalo srdce tlouci,

jest dokonáno!

Ráz na ráz, tmou svístí mráz, peň kříže se třás'

a pukla skála.

Hrůza dav láje s Golgothy svála,

jen Matka pod křížem stála.

Den hledí s mračnou úžestí

sinalou na mrtvolu,

jí srdce puká bolestí

u paty hrůzného kolu

Marii, Matce bolu.

V skal trhlině s kříže krůpěj krve vzplála –

Blesk pod zemí bouří skal na útrobu

a před kříž ven jdou mrtví, vstalí z puklých hrobů.

Prs otráven i lůno plodem zhouby.

V tmách, v bolu rodila jsem děti zmaru

a kojila, by v objetí mi vadly,

jak v chladné zraky temno smrt jim vála.

Já v modlitbách k ní lkala jako k bohu,

klín k hanbě matek neplodný jí klela;

vlas hlavy drala, kámen rvala s hrobů – –

Smrt skosila i mne k mých dětí kostem.

Když údělem jest člověku jen hoře

a dvojnásobné těžší věno ženy,

proč matkám jest i ve hrob dětí hledět?

Kdy pláč můj zoufal, pod křížem tu zmírá

má tichá dcera v nevýmluvném hoři,

krev po rukou jí zalomených stéká.