LXIV. Javor v lese

Javor v lese

pyšně svou korunu nese,

nikoho nezná.

Nezná ho nikdo, my děti jej známe,

za letní doby pod ním usedáme.

Javor v lese,

radostí větvemi třese,

jak struny huslí

šumí a šuslí,

neví, proč radost má,

my to však známe,

s ním stejnou radost máme.

On raduje se, že nás zná,

a jak strýc větvemi sdílně nás objímá,

když my jej objímáme!