LXIV. Lichota.

Lízej si, lízej svůj řetěz otroku!

Rozkošně cvrnkej článkami úhony,

A tup celého lidstva šlechtu

Rouhavě sám cenu odhodiv svou.

Doufáš v pekelném nájemu odplatu?

Viz, že čítá zásluhy dobro jen,

Že věnce kvetou rekovstvu;

Marně lovíš blaženosť ve pekle.

Přijď jen požádať zápisu výplaty;

Ďábel poťouchlý tvým potěšen bludem,

Černoucha šat změniv, hotov je,

Trestati hřích co nebes robotník. –

Aj darmo trýzníš svou duši mrákotou,

A světlo živné marně dusíš dymem,

Dosť dlouho bloudě rád se vrátíš,

Anjela strážce slyšev volání.

Důsledně můžeš jen v nebi kráčeti,

Každým krokem dál k cíli se blížiti,

Vždy peklo však kolem točí se,

Někdy vyvrhne tě zas na východ.