LXIV Srdce mi zarostlo kartouzky,

Srdce mi zarostlo kartouzky,

v mozku mi rozkvetl pcháč,

a nemohu ti již dáti nic

než ten svůj hořký pláč.

Láska prý hory přenáší,

však nebéře, kde nic není,

nedostanu již od tebe

než soucitné pohlazení.

Říkáme tomu přátelství,

je to jen strašlivé břímě,

je to jen nejsmutnější hrob

na chudé vrchovině.

Tys pohřbila v něm mládí kus

a zapomeneš s radostí;

já mám jej v sobě, věčný kvil,

celý můj život mi odcizil,

jsem nad sebou samým jen zlomený kříž.