LXIX. ČÍST UMĚT, RODÁCI!

Číst umět, rodáci, jen umět číst!

Snad bychom si pak trochu rozuměli. –

Zní to jak posměšek a nenávist

a sviští jako otrávené střely –

a zatím je to hoře, bolest ze všeho

a touha zrazená, jež nemá síly. –

A neviňte tu duši z ničeho,

vy vinni jste, vy, kdož ji otrávili.

Ty, čtenáři, ten, onen – všichni snad

a směšno-li to, tož se usmějete –

Já jinými bych chtěl vás míti rád,

já jinam ukázal, než kudy jdete.

Své pacienty starý chirurg zná

a ušklíbá se cynicky té chvíle:

Pryč s rukou, neb je snětí nemocná,

a vytít oko, když je pro vždy shnilé. –

A že to říká vztekle, kysele

a sešklebuje rty své v beznaději –

eh, zakládal si zdravém na těle,

teď pacienta stlouk by nejraději...