LXIX. Dušinko má, když mně ponejprv

Dušinko má, když mně ponejprv

Osud popřál tě viděti,

Juká se se mnou změna dála,

Vyřknouti má se ústa bála;

Ty’s mi uvízla v paměti.

A od té krásné, zlaté chvíle

Myšlének mých a citů píle,

Kde Jizery se vlny dmou,

Unášela mě – za tebou.

A jako poupě dechem jarním

Cit můj se vymkl z dřímoty;

A co jsem nikdy nezakusil,

Teď jsem to těžce nésti musil,

To trapné břímě samoty.

Jalov a pustý byt mi býval;

A co jsem druhdy v lásce míval,

Nemohlo poutat mysl mou,

Jež chtěla stále – za tebou.

Květinky mé a můj slavíček,

Jehož mě druhdy vábil zpěv,

A knihy – moje dávné družky –

Dělat se zdály mi pohrůžky,

Tajíc bolestný, tichý hněv.

Ach já si jich tě málo všímal,

Co blahý cit mou duši jímal,

Že’s nezhrdla milostí mou,

A dala jít mi – za tebou.

A když k horám se slunko bralo,

Neb líbalo se s dennicí,

Tu veden bůžkem mladé lásky

Hledal jsem nové si procházky,

Obecnou minuv silnici.

V myšlénky mé hned rým se vloudil,

I divno-li, že pak zabloudil

Co píseň ve komnatku tvou

Milostný lístek – za tebou.

A teď jsi má! jaká to rozkoš,

Ze chotí svou tě zváti smím;

A jak mi teskno, smutno bývá,

Když místo nás a čas dělívá,

A já u stolku sám sedím,

Kdyby tě Bůh volil mi vzíti,

Nechtěl i já bych déle žíti;

V moc jeho dal bych duši svou,

A šel drahá tam – za tebou.