LXIX. Včela.

Lítá včela, a to pilná

Po loukách a po zahradách,

Hledá kvítka a travičky,

Každé něco v ucho šeptne,

A v hovoru med vybírá,

Jedu moudře vyhýbá se,

A přináší s ochotností

Úkon práce rozmyslné

V ouly sídla svorných plemen,

Ku dálšímu dílu obecnému,

A těší se každý v obci němé,

Když se daří medu zásoba,

Nalívá se strdí umělé;

Když však nepřítel se blíží,

Tiché obci překážeti

V díle sladkém neustálém,

Všechny hotovy jsou ku obraně,

To rekovskou srdnatostí,

Smrť čeká jich v boji jistá;

Přec neklesne vůle strachem,

Právo zastať přirozené. –

Obcházívá zdárný vlasti přítel,

To po městách, po dědinách,

Hledá srdce, hledá hlavy

A v hovoru nerozbrojném

Pozná, kdo schopen jest práva, lásky,

A kdo medu citův svatých,

Střeštěný kdo hubař pouhý,

Aneb komu jedem zrady podlé

Otěká a černá se juž duše. –

Podá ruku vlastencovi,

Odvrátí se od hubaře,

Kleje zradě v duše hlubokosti,

Kleje, s obuví prach střásá,

Umývá se v blízkém proudu,

Byv poškvrněn dechem hanby,

A pak dále činí ve své vlasti,

Co pro oul svůj včela činí.