LXl. Bílá paní, Bílá paní

Bílá paní, Bílá paní

po chodbách prý zámků straší,

chudině však láskou straní,

strojí s medem sladkou kaši...

Zlo prý věstíc, Bílá paní

chodí v černých rukavicích,

k chodu zvouc – chtěj, nechtěj ani

úsměv mateřský má v lících.

Bílá paní, Bílá paní...

Ač ti snad i jinak slove,

dbáš-li jmen, kdy vlídné zvaní

ku vzácnému stolu zove?

Jdi, kam jdi, a Bílá paní

chvátá v patách, míle – chvilka,

domlouvavě útěk haní, –

vzdyť to teta Přenosilka!

Hlava choří, Bílá paní

zaříká ji na svém klíně;

tebe hojí, jinde raní

Trápilka ta, naše strýně!

U lože nám Bílá paní

sestrou sedá ve přístěnku,

čelo k čelu a dlaň v dlani, –

jenom nemluv na Mlčenku!

Mednou kaší Bílá paní

časté na Zelené čtvrtky,

k fundaci té poklad chrání.

Proč má tvář jen bledé Smrtky?

K pokladům jdouc, Bílá paní

hledí z oken hladomorny,

černý závoj vlaje na ní,

a ten poklad – statek sporný...

Spravedlivá Bílá paní,

kdo jest jeho dědic pravý?

Fundaci kdo tvoji haní?

Kdo jí zlaté zámky staví?

Mlčí, prchá... Bílá paní,

poznáme – kdo, čeho dědic?

Půjdeme v tvých stopách maní,

stop jen pět a jeden střevíc.