LXV. DVA SOUDY

Byl šestý červenec. Den Husův. V dílnách klid,

na četných táborech se kupil český lid

a slavil heroa svých dějin. Řečníci

na hlavy spocené proud ohněm sršící

svých řečí pouštěli: byl znovu souzen Řím

a vesměs odsouzen – tak vděčným srdcem svým

na pouť svou výroční jde národ do dějin

za pravdou poznanou, jak šel kdys jeho syn.

Když řeči dohřměly, pak hudby zavzněly

a národ zakončil pouť v mírném veselí,

vypil si sklenici, zapěl si „Hranici“,

šel domů povznesen po pusté ulici,

kde prapor tu a tam se přizpůsobil tmám,

byl černý, visel tu a proč nevěděl sám.

O sedmém červenci, instancí řadou smýkán

před soudem nejvyšším stál jakýs republikán

pro zločin urážky římského náboženství.

Prý v hospodě řek cos o Krista člověčenství,

cnost panny Marie prý v pochybu bral tuze

o svatém duchu pak prál, jak jen běžno luze

že – – nelze urážek těch opakovat ani,

bych neměl naposled sám s soudy opletání.

O Římu, o církvi pak mluvil nehorázně

a Husa naposled, jenž šel prý bez hrůz bázně

se pustě dovolal – a všecko prohlašoval

za kejkle, mámení, jež Řím let řadou snoval

na sítě lapací pro důvěřivé duše –

pan farář, sousedé jsou svědky. A soud suše

potvrdil výrok dosavadních soudů.

A republikán, který z řečí proudu

při slavnosti, jíž přítomen byl včera

– slavili Husa pozdě do večera –

načerpal útěchy si pro při svoji,

teď jako hromem omráčen tu stojí

a nechápe. Pan farář se sousedy,

radostně maje rozsvícené hledy,

jde vykládaje, že je ve všem míra,

že naše svatá poděděná víra

se nesmí urážet; když Husa ctíme,

jsou příkazy, jež, jakož všichni víme,

pořádný člověk nikdy nepřekročí.

A sousedé se kolem něho točí,

slov vážnost pijí duší nedočkavou

a rozvážlivě pokyvují hlavou.