LXV. Dvoje světlo.

Růže své vnadné nevidí si líce,

Též neví, jak ret přemilostně dýchá,

Aj neví čistá, kdy ji panna tiskne

Ňádra za plné.

Barvy své nezná duha, šál nebeský,

Světla nad temnem znamení triumfu,

Již Jehovah sám si volil za věčnou

Míru korouhev.

Líbě souzvučný ucho tón otřásá,

Harfa s rozhřátým si citem zahrává,

Však sama chladná neumí posoudiť

Kouzlo ve strůnách.

Skála nádhernou k nebi lebku zdvíhá,

Prsa vypuklé moři zdorně příčí,

Světlo však nezná ani volně rostlé

Úvahy pevnosť. –

Tvorstvo! aj prázdný jsi jenom ty lístek,

Když se předmítáš oku v světle všedním,

Písmo však zřejmé oku, v němž je svíce

Srdce čilého.