LXV. Kapko žluče, v moji duši,

Kapko žluče, v moji duši,

odkud steskla’s tam?

S hořkostí, jak srdce buší,

já mu naslouchám.

Zda to láska pohrzena,

zrada přátel jest?

Touha mrtvá, nedosněná,

uražená čest?

Pouze cítím, jak se plíží

jed ten krví mou,

jak mi hrdlo stiská, tíží,

oči plní tmou.

V nápoji mém, chleba skývě

stará hořkost zas,

bolí každý květ mne v nivě,

raní každý hlas.

Co to spláchne, zda to smyjí

slzy nebo krev?

Můž’ tu zahnati v dál zmiji

vroucí ňader zpěv?

Roztaje na ústech ženy

sladkým polibkem,

či snad v azur ohvězděný

zmizí věštným snem?

Nevím, tupě dál se řítím

v šílené jak hře –

jen tu krůpěj žluče cítím,

jak tam v hloubi vře.