LXV. Na modrém nebi plno oblaků –

Na modrém nebi plno oblaků –

luh nakypěných návějí!

Kolkolem lesy, lesy ve zraku!

Dmou moře vln a peřejí,

oparem modrým ve dni se třesou,

navlhlým vánkem pozdravy nesou,

jež chaloupka perníková z hlubin hvozdů vzkazuje.

Dni dlouhým dechem v korun táhlém šumu

les hudbou nemluvnou svou klidnou ladí dumu,

jen ptačí hlas v ní jasně notuje.

Znoj slunný tetelivě bílým žehem plane.

Přede mnou se motýl hluše travnou stezkou honí,

kolem ze vsí neviděných poledne se zvoní.

Zvoní tu dříve a tam později,

jich rozdíl – snad již hodina.

Blaze, kde vanem času hlouběji

dnů nevlní se hladina!

Ptám se, kdy pravé poledne bývá.

S božích muk Kristus mýtí se dívá,

nad lesy a bory po slunci dlaň stuhlou upíná.

Sám, sám v dne plném žáru... Slunce praží,

ni vánek zbodaných mu skrání neovlaží,

ret na rtu lpí. Kol ticho usíná...

Kříž nemá stínu, ni trn, jenž mu čelo drásá.

Zřím div nediv: (u pat kříže kamení, trs blínu)

v pravé poledne ni kříž, ni smrt a Bůh ni člověk nemá stínu.