LXV. S dceruškou lesního s maličkým bratrem

S dceruškou lesního s maličkým bratrem

v průseku potkal se mládenec,

pozdravil; u ní stál,

za ruku děvče vzal,

panenku polil ruměnec.

Do trávy usedl hošek,

usedl jinoch i s dívkou,

mluvil jí o lásce přerůzné zvěsti,

o věčnosti tichého štěstí:

„Na věky budete mou!“

Opodál utrhl hoch

šedivou pampelišky hlavu

a foukl do ní co moh’.

A lehounké šedé to chmýří

odletem do všech stran míří.

Život a štěstí!