LXV Stavěl jsem pomník nejkrásnější,

Stavěl jsem pomník nejkrásnější,

to svému snu a tvému jménu,

tu a tam přece jen jsem doufal,

že korunu dám dílu svému.

Korunu zlatou z vroucí shody

nad všemi pošetilostmi,

milostnou báseň z vůle srdcí,

jež ke světlu se derou z tmy.

Nechtělas tomu, nemohla jsi,

musíš jen jíti za svou krví;

žel, nejsme v tomhle posledními,

jakože nejsme ani prví.

Z pomníku jako ze života

zbyla mi troska trčící,

na místo koruny teď kladu

jen triviální čepici.

Má Píseň písní končí směšně

jak sterý případ nejvšednější;

i to jsem tušil: z měsíce jsem,

a ty jsi pouze žena zdejší.

Stavěl jsem pomník nejkrásnější,

snad z měsíčních svých pouze chyb.

Ty korunu dáš jednou troskám:

svůj krutý vtip.