LXVI. Když někdy toužím osamělý

Když někdy toužím osamělý

V pošmourných zdech své tiché cely,

Tu k smutné chvíle potěšení

Hledávám lék ve básní čtení.

I nejraději k našim chodím,

Ač německými nepohodím;

Leč pobyv s nimi na čas krátký,

Je nazpět kladu do příhrádky.

Pak vyndám ze psacího stolku

Ten pošlý z našich srdcí spolku

Milostný list tvých, dívko, tahů,

A zcela vzdám se svému blahu.

A jaké z obojího čtení

Nabývám denně přesvědčení,

To, původe těch sladkých chvílí,

Mé péro tobě sdělit pílí:

„Že v básních časem chvíle dlouhá,

Života smeť a prosa pouhá;

A naopak že v prose žije

Panenská často poesie.“