LXVI. Lesy, lesy – vlny moře

Lesy, lesy – vlny moře

dálné po prostoře,

mýtina v nich, výspa holá

stíny, stíny volá!

Pusto, smutno po paseči.

Ani trávky, ani mechu

oku na potěchu,

pařezů tlum v zemi klečí,

vyjezděná kolej v hatě

tvrdě trupelnaté,

žlutých hranic schnoucí drva

smolné slzy roní,

drobty kůry – hnědá mrva

trpce tříslem voní.

Odpoledne léta žhavé,

ticho mdlobně uspávavé – –

Kam jen stínů do podušek?

Pod pahýlů dutou hrčí

neochable cvrček cvrčí,

dotěrných zní bzikot mušek.

Schnoucí dřevo praská, lupá

a zas němota jen tupá.

Bez hnutí znoj vedra supá.

Vysoký les vedrem dřímá.

Byla zima, bude zima.

V jeseň hlahol dřevorubů:

zaskřípí vztek s píly zubů,

sekery se vetnou v kmeny,

praskot a lom, větví šum, kmen dunivým pádem se kácí –

Reptají kol temné steny

k pídimužů obří práci.

Za kmenem kmen stoletý se ztrácí.

Nad mýtinou za to mlází

letorosty nové sází,

postupuje vlnou vzdutou

za pasekou, zmarem tknutou,

roste, bují do peřejí

navlněných vrcholů,

v paprscích se slunce hřejí.

Míza s kovem v zápolu:

Zarůstá mýtina holá a dorostlé k blankytu stromy

po létech čekají zas hlod seker i blesky a hromy –

rostou vnukům pro sen hebký

na rakve i na kolébky.