LXVI Své přátelství mně zachovalas,

Své přátelství mně zachovalas,

a já ti za ně líbám ruce;

bez něho byl bych věčný psanec

v studené noci strašidelné,

bezhvězdné.

A přece je to hrozné břímě,

jak balvan těžké, těžké blaho.

Růžový keř jsi zasadila

na hrob, v němž leží moje štěstí

a můj sen.

Růžový keř mi kvete, voní,

blaží mi zrak a drásá srdce:

odpusť mi, odpusť, že to srdce,

opilé tebou, touhou, žalem,

jen pláče.

Vždyť dar tvůj nejvíce mě tíží,

že sen můj pouhé spáleniště,

že nemohl jsem tvému mládí

přinésti všecky krásy světa

a štěstí.