LXVI. V moje smutné, pusté žití

V moje smutné, pusté žití

skvíš se, hvězdo jediná,

kde se v mlhu cesta řítí

a kde tmí se hlubina.

Tvůj svit snivý, dobrotivý,

plný vlídné účasti,

v edenské mne vodí nivy

nad pokrajem propasti.

A jak svítí a jak plane,

cosi v černé peřeje

míhá se a padá, kane,

jako záblesk naděje.

A jak plane a jak hoří,

cosi v duši vykvetá

a jak víra v lepší zoři

zmdleným křídlem poletá.

Sviť, ó sviť mi v duši moji,

kotvo spásy jediná,

veď, kde strže krok se bojí,

kol, kde dřímá lavina.

Zasviť v temno, kouzli květy,

teplem lásky zahřej hruď,

ztracené mi navrať světy –

lavinu však neprobuď!