LXVI. VÝTEČNÍK

Tak blahosklonně mile zří mi v oči:

– No, mistře, kdypak budem čísti zase

pěkného něco ze ctěného pera? –

Oh, jak se mi krev nahrnula k hlavě

a jak se zatmělo mi v zraku vztekem!

Chlap, jehož hrdlo spotřebuje tolik

za jednu noc v tom zakouřeném baru

co celá víska za rok v našem kraji;

chlap, kdyby mohl zlepšit lidské řády,

ruk dvacet dal by si a všemi chtěl by

brát, hrabat, krást; jenž považuje

za elastickou gumu každý zákon

a za ohebné pruty paragrafy;

ten přítel baletu a duší cynik,

sloup strany své a zdoba čajů, bálů,

večeří skvělých – ten a moje verše!

Je možno představit si břichopasa,

jenž po obědě k doutníku a kávě

čte verše mé a funí při tom blahem?

Oh, pepřem, solí, musily by stát se

a bít mu v oči, že by hodil knihou

a proklel všechny versifexe světa!

Leč – marná obava! Ty knihy moje

nevejdou k němu nikdy do stavení,

byť bylo to i do ztemnělé skříně,

kde hřbety by se chlubil očím hostů –

ne, marné strachy! Chtěl jen projeviti

uznání svoje jednou básníkovi,

jenž měl kdys třídu hodnostní a řády,

i řekl tedy blahosklonně mile:

No, mistře, kdy pak budem čísti zase

pěkného něco ze ctěného pera?