LXVII. Hučí jez a řeka zpívá,

Hučí jez a řeka zpívá,

temno kol,

v srdci jakby odjakživa

zrál týž bol;

A jak nota venku hraje,

zraje,

vyhání mne naposledy

z bran zašlého ráje.

Sedím sám a čítám roky,

co zpěv zní,

dnes a zítra v času toky,

pohřební.

A jak nota venku zpívá,

splývá

smutek v srdce, kam se štěstí,

slzu v oku, dívá.

Hučí jez a řeka šumí:

nech to být!

Staré písně, staré dumy,

starý cit!

A jak nota venku zmírá,

zírá

mír v mou duši, mír to hrobu,

mír to všehomíra...