LXVII. Idea.

Ah blažen, černá koho krev netíží,

K pastvě vezdejší koho prach neváže,

Ten se nádhernou perutí vynáší

V kraj ideálů.

Slasti on cítí jara vonné v zímě,

Růži líbá zasněženém ve trní,

V poutě bezprávném jemu spásy volné

Ozvěna břinká. –

Bolně zrak trýzní času tváře nesměr,

Bolně ač dráždí ucho tón mu příčný,

V hudbě však věčné těšitelně zní mu

V souzvuk utěsněn.

Říše jen pouhý robotíř nebeské

Tys, co objímáš studenou skutečnosť,

Měšťanem ten jest, kdo pojal nevěstu

Věrně ideu.

Jen se usmívej rozume překupný,

Pravdu jenž žádáš omakať co modlu,

Darmo čistíš brejle si, darmo chystáš

Spletky logické.

Chlub se, že spočteš běhy hvězd nevidných,

Chlub se mocností vědy Archimédské,

Víra silnější nebe táhne k nám, nás

K tvůrci vynáší.