LXVII. VÝSEK ŽIVOTA

– Čtyřicet roků je mi – před tou válkou

já úředníkem byl jsem na knížecím

a chystal jsem se k svatbě, vždyť to, pane,

je nejen touhou, než i svatým právem

každého z lidí, mít své tiché hnízdo,

kde žena vládne, kde ty malé děti

člověku svědčí, nadarmo že nežil –

tak vypravoval, poctivě se díval

mně v oči modrým zrakem bědný člověk,

jenž prosit přišel za protekci, radu.

Jej válka vytrhla a smýkala jím

po různých bojištích a lazaretech

a naposledy nechala jej státi,

vrak lidský bezradný a beze zdraví,

na prahu jizby, kde dva staří lidé,

jej uvítali s trpkým slitováním.

Rodiče jeho. Nyní jí chléb jejich

a ten mu hořkne v ústech, chtěl by práci,

chtěl cokoli by dělat – poraď, pomoz!

Ach, poraď, pomoz!... Jeho kníže zmizel

a panství jeho jsou už rozdělena,

je pravda, úřad rozhod, že mu patří

odstupné jakés, snad pár tisíc korun,

leč co s tím počít? Jak živ nehlásil se

ku žádné straně, schůzí politických

se vystříhával, se vlivnými lidmi

se neseznámil – žil jen snům svým tichým

o hnízdě rodinném. Teď láska jeho,

už dávno vdaná, několik má dětí –

a on je na krku svých roditelů,

přítěží stáří jejich. Chtěl by práci,

vzal všecko by – jen poraď, pomoz, pane!

A já mu vykládal o tíži doby,

o restrikcích, o konkurenci práce,

o pokusech, když pomoci jsem hodlal

a vždy byl zklamán – sklonil pouze hlavu

zrak sesmutněl a hluboce si vzdychl,

že na obtíž má zůstat tedy doma

rodičům starým, sen o vlastním hnízdě

se nesplní mu, a že připadá si

jak člověk v plování se neznající,

když proud jej vleče a on ví jen jedno:

že utone... Eh, trudné rozhovory,

když taký běžný obrat lidské mluvy

se stává skutečným a živým faktem:

zde člověk v proudu topí se a klesá

a modré oči úzkostně tě prosí

a ty sám ani toho stébla nemáš,

bys – ne snad k záchraně – leč hodil mu je

jen jako ukázku své dobré vůle!...