LXVIII. Kletba.

Ha ty mračno černé,

Co ty jak dračice skotná

Nad mým čumíš údolím,

Ha chceš zalehnouť slunce,

Obalené příkrovem smrtelným?

Chceš, by osiřela smutně

Má zahrádka i s útlými dítky?

Tolik bys ty světla jen dopřálo,

Co z tvé tlamy soptí sírkové,

A z tvých očí mžením chřestivým? –

Smýšlíš svým lijavcem

Slepiť oči růžím mojim,

By víc neprohlédly vesele?

A hlavičkou nekynuly k nebi,

Pomátly se v srdcích svojich

A ztratily paměť svatou,

Že jim živné vůně prsa plny. –

Aj já se směju tvojí hrozbě,

Směje se ti slunce za zádami,

Směje se ti půda mé zahrádky,

Záhuba, co z tvé tváře hrozí,

Úrody příští jest kojna. –

Roztrhne se tvoje zástěra;

A jasnější zář vysvitne –

Otřesou se mé květinky;

Čistější jim zrak procitne

Po kratičkém slzení;

A ty pozdě poznáš svoji bídu,

Poznáš víru kletby věčné,

Že zlé slouží jen dobrému,

Že konečně padne s hanbou

Vlastní tíží do nížiny.