LXVIII Teď o samotě někdy se mi zazdá,

Teď o samotě někdy se mi zazdá,

že láska moje není již tak čistá,

jak bývala, když snů mých zbožná něha

svatozář tkala kolem bytosti tvé

a já si maloval tě volnou, krásnou,

jak kráčíš, žena přečistého srdce,

tou pracovitou básní naší lásky,

kterou mi vnukla hlubina tvých očí,

pro čin a štěstí nad malichernostmi

a sladké přístřeší po vřavě světa...

Ta křídla zlomilas mi, sen můj tone,

přátelství tvoje svíraje jak stéblo,

však láska trvá, žalář sladkohořký,

na jehož mříže tisknu horké tělo,

když v samotě mne vášeň oslepuje

a bledost tvá se stává rudým květem.

Mé srdce, dříve opojené sněním

o cestě ve dvou za růžemi světa,

svou krví zmučenou teď prahne pouze

po zakázaných růžích tvého těla...

Však spatřím-li tě zas, tu moje touha,

bolestná, prudká, sládne znova něhou,

a znova vím, že i má vášeň lidská

je čistá stejně jak můj sen i láska.

Jsi stále oltář vroucí zbožnosti mé,

jež se životem spojila mne čistě:

když polibků hold jsi mi zakázala,

hold slzí povol srdci bezmocnému.