LXVIII. V stinném chládku růžového loubí

V stinném chládku růžového loubí

Již jsme déle na myšlénkách dleli;

Tu bič práskl, a poštovní trouby

K rozchodu jsou zvuky vybízely.

A červánkův růže na západě

Sestry své tu kolem celovaly,

Any ještě ve lupénků chladě

Nerozvité, sladký spánek spaly.

I dím: „Poupě, jež tu sladce dřímá,

A čím v krátce bude, sotva tuší,

Dívko, tvojí, ježto rovně jímá,

Jest podobno přemilostné duši.

Stero lístků poupě má v svém lůně,

Stero blánek srdce ve svém krytu;

Každý lístek chová poklad vůně,

Každá blánka drahý poklad citů.

Ty a ono! Kdož mi říci s to je,

Až budete u rozkvětu státi,

Koho bude ladná mysl tvoje,

Koho vůně květu okřívati?“

Mlčela’s; tvá hlava ve dlaň sklesla,

Ale duch můj v oka tvého hvězdě

Slova postih’, jež mi čáku hlesla,

Že, co chci, se dovím po příjezdě. –

A již po druhé poštovní trouby

K rozchodu jsou zvuky vybízely:

Ruky tisk jen – a již ven jsem z loubí,

A již kvapem koně ujížděli.

Dvě jsme luny a dvě slunce jeli;

– Jak za mílí tratila se míle! –

A než po druhé červánky mřely,

Dojeli jsme žádaného cíle.

Kdykoliv pak růžemi se nebe

Zardělo, myšlénky moje zpátky

V rozpomínce na růži a tebe

Zalétaly rády do zahrádky.

Viděl já tě, jak jsi tamo stála

Před milostnou růží pod altánkem,

Jak ji sluncem oka svého hřála,

Jak ji schlazovala vzdechů vánkem.

Viděl tě, a má tu mocně k tobě

Zňala plamenná se peruť touhy:

Než nadarmo! k té milosti době

Stál mi v cestě ještě úkol dlouhý.

Úkol, jejž mi drahá máti dala

V poslední hodince svého žití,

A jak ctíval jsem, co rozkázala

Pokud živa, chci i nyní ctíti.

V práci té svatou mi vůlí dané

Dvě mi kouzla stála ku posile:

Na nebi – duch matky milované,

Na zemi – duch tvůj, mé dítě milé.

A hle, pod praporcem dvojí síly

Zdaru dáno mému předsevzetí:

I zpružil jsem ducha lehkou píli,

Bych jen brzo mohl domů jeti. –

Zas červánkův růže nebe vroubí,

Jako tehdá při rozchodu době;

Zas pobízí zvuk poštovní trouby,

A již vůz mě nese zpátky – k Tobě.

Dvě jsme luny a dvě slunce jeli;

A než mřely po druhé červánky,

Koně v známou třídu zajížděli,

A já stanul u zahradní branky.

Sotva skočím, zpitý touhou, dolů,

Ty’s co laňka už mi vešla vstříce,

A mě, kde jsme v posled dleli spolu,

Přímo vedla k růžové besídce.

A tam růži mladou ulomivši

Mně ji s uzardělou tváří skytla,

Řkouc: Zde růže, slabé poupě byvší

Před odchodem tvým, dnes právě skvítla. –

A co vůně z mladé růže chvěla

Jako libé zefyrečků vání,

Z párku růží, jimiž ty se rděla

Zál dech lásky v sladkém celování.