LXX. FRAGMENT

Jsou bezútěšny všechny dnešky naše

a nikde ani potuchy, že budou

ty zítřky lepší. Sraženi jsme s výše,

kam vynes dvacátý nás osmý říjen,

ode dne ke dni se tak potácíme

bez záře v očích, s vypálenou duší

a díváme se netečně a tupě

na pochod dnů. Z nich každý spěchá s rakví

jak nosič mrtvol k večernímu šeru

a slzet bychom musili, leč zdroje

slz také vyschly. Odnášejí dny ty

sny, iluse a naděje a touhy,

jak pobíhají ještě domovinou

a jak je právě zbili lovci čilí.

Jsou bezútěšny dnešky, pusty zítřky

a bez útěchy, pust je ten náš život. –