LXX. Krása podmaní i srdce reka,

Krása podmaní i srdce reka,

A to vřelejší tím láskou vře:

Sličnou Jitku Břetislav jen zře,

A již vlní v něm se citů řeka.

Roztoužený s panoši tu čeká

Na kořist své lásky v klášteře;

A když panny ranním ve šeře

Jdou do kůru, mladý rek je leká;

Chopí Jitku – již s ní na kůň sedá;

Panny křičí: „Pomoc – neštěstí!“

Lid se sbíhá – Jitka chví se bledá.

Marný odpor – Břetislav meč tasí,

A si davem cestu proklestí,

Šťastně Judytu a sebe spasí.