LXX. Modlitba.

Sáhni nezměnná ruko najsvětější,

Uzdu jenž držíš všeho, což něčím jest,

Pokladův sáhniž v hlubokosť bezednou,

Tvorstvo živící;

Střikni jen skrovnou oceáne lásky

Kapku v mé bytí, bohatého srdce

Hráze bezvinné se budou přelívať

V přítoku slasti. –

Však mě nermoutí, kdy nedáš, po čem se

Touha ohlíží prachu nadšeného,

Neb po čem dychtí zmatenosť lakotná,

Rozpěněná krev.

Buď si v těch žílách rodu krev starého,

Buď si v těch měšcích zlata blesk ryzého,

Jméno těch hlasná biřicův ve troubách

Slávo upevni! –

Bože! dej moudrosť mi jenom, co živná

Manna anjelská nebe jest samého,

Dej mi, bych žížniv se napil ze pravdy

Proudu živého.

Dej mi zázračnou pochopiť ve srdci

Lásku, vždy vroucí, ale nezplanoucí,

Vysloviť přísná co velí vniternosť

Zákonověstná.

Článek ať první řetězův rozumských,

Chvály ať poznám jako hany míru,

Zvím, kde tón příčný naši nezralosti

Rozplyne v souzvuk.