LXX. „Pro slovo,“ díš, „a pro nic více?“ –

„Pro slovo,“ díš, „a pro nic více?“ –

Ba právě, pro to jediné!

Proto mi hněvem planou líce,

A bolem stůně srdce mé.

Z úst laděných jen ku hře lásky,

Co k sladkodeché hudbě stroj,

Nehezky znívají předházky,

A v mysli budí nepokoj.

Věz, dotud sídlí milostenky

A láska mezi manžely,

Dokuď se v ňadra mladé ženky

Duch svárlivosti nevtělí.

Tvá jindy mysl tichá byla,

Co v jarní noci růže sen;

O vyznej, že’s se přenáhlila,

A já budu zas potěšen. –

Ach ano! už tají se žhoucí

Stud v oka tvého sklopení,

A tvářemi slza kanoucí

Tvé lítosti je znamení.

V nebeském slzy této zjevu

Se nejlíp srdce zaručí;

I tedy nechme, žínko, hněvu,

A radší pojď v mé náručí.

Jak dechem jediného slova

Hněv náhle mohl v plápol zjít:

Tak jediná jej může znova

Slzinka lásky uhasit.