LXX. Sedíš sama v jizbě svojí,

Sedíš sama v jizbě svojí,

patříš k měsíci,

jak se tmí a dvojí, pojí

v mraků směsici.

K této mrtvé hvězdě bledé

zřím též v chvíli té,

jeden stejný paprsk sjede

s dráhy věčité.

Tobě v duši a mně v duši,

zda jej cítíme?

Zda on touhy naše zkruší,

mír dá duši mé?

Zda-li v tobě, drahá, vznítí

jaro, lesk a třpyt?

Že dám tobě celé žití,

nech, ó nech mne snít!