LXX Víš o mně všecko, znáš i mou lásku,

Víš o mně všecko, znáš i mou lásku,

víš, kdo se s tebou dnes loučí zlomen

hořem a touhou.

Naděje marna, jsou temné cesty,

po kterých půjdu, půjdu-li vůbec

v nějaký zítřek.

Víš o mně všecko, znáš buď a nebo

mé hořké lásky, hořkého žití

v stínu tvé krásy.

Jsem sláb svou láskou, tys mládím silna,

odcházím, vzlétneš, skrupule zahoď,

buď volná, jednej.

Naděje marná, můj osud jistě

je zpečetěn již, a rozhodlo se

tvé mladé srdce,

oddychneš si, až zmizím ti z očí,

jak po zlém snu se probudíš ráda

v daleké zemi.

Mýlím-li se však, může-li ještě

nás jednou něco spojiti tiše

něhou a prací,

napiš mi psaní, můžeš-li vrátit

mně sen a život, po kterém prahnu,

napiš mi psaní

z rudého města: víš, čím mi bude

osamělému zde, kde mi všecko

připomíná tě.

Mám-li však pravdu, když rozum dí mi,

že marna všecka naděje moje,

zapomeň na mě,

zapomeň, nepiš, probůh, jen nepiš

konvenční dopis, krutého nečiň

dobrého skutku.

Zapomeň klidně, bude tak lépe

pro tebe, pro mě, a neuslyšíš

poslední pláč můj.