LXXI. „Nad naším hněvem slunce nezacházej!“

„Nad naším hněvem slunce nezacházej!“

Ta slova sobě pamatuj;

Je na vrch domácího blaha sázej,

A k nim, co živa, věrně stůj.

Je pravda, člověkem že vládnou chyby;

Však běda, v nich-li setrvá;

I ve hněvu se zlato lásky tříbí,

Jen hněv ať dlouho netrvá.

Ne mrak to černý bývá, ale mráček,

Jímž znoj se pouti lahodí;

Z hněvíčka jen se a ne z dlouhých rvaček

V manželství luznost vyvodí.

A s večerem když ku klekání zvoní,

A luna počne jemně plát,

Nech její mírní paprskové roní

I v city naše mír a lad.

Modlitbu vroucí vezměm ku pomoci,

Ta vyprosiž nám sladký sen;

A po tiché a blahokojné noci

Nám vzejde ráno bez mračen.