LXXI. Sen noci nad temnými lesy

Sen noci nad temnými lesy

a nad temeny tichých hor.

Jas plné luny pod nebesy

hvězd usínavých slní zor,

z dna dolin vstává bílá pára,

z luk vane vůně kořenná,

van teplých dechů tichem hárá,

jak Věčna mlklá ozvěna.

Z vln moře stříbřitého pelu

vlá duše v světů zámezí:

Jde v touhách blaha ku pocelu,

mír snímá pout jí řetězy.

Svit hvězdných tuch ji na klid blahý

jal paprskových do sítí,

div chápe: snem teď nad zla prahy

by lehko bylo umříti!

V kříž ruce na hruď bez bolestí

v snů svatých lunném zášeru,

kdy hodin tichý spád jim věstí

čas bez bolestných úderů...

Snem noc... Bran slunných ku závorám

v den tichou nocí vanouti! –

Proč nad kosenou loukou k zorám

jest rose jenom kanouti?